písmo
Typy egyptského písma
Faraonská civilizace existovala téměř 3500 let a je tedy pochopitelné, že ta tak dlouhou dobu tento jazyk a písmo prošel určitým vývojem. Dnes je Egypt většinou lidí spojován pouze s hieroglyfickým písmem, což je ale omyl.
První sporadické doklady o hieroglyfickém písmu pocházejí z období 3000 let př.n.l. a poslední nápisy v tomto písmu se datují do 5. století n.l. ale pokud za plnohodnotného nástupce hieroglyfů považujeme koptštinu (jazyk egyptských křesťanů), potom egyptština existovala až do 18. století, kdy přestala být živým jazykem.
Starověký Egypt nepoužíval jen písmo hieroglyfické, současně se používalo i hieratické písmo (kurzívní podoba hieroglyfického písma s jednodušším zápisem). Toto zjednodušení můžeme přirovnat k rozdílu mezi dnešním velkým tiskacím písmem a písmem psaným rukou. Používalo se pro administrativní účely a běžné denní záznamy. Písařští učedníci začínali studiem hieratického písma, protože znalost hieroglyfů byla vyhrazena elitě mezi knězi.
V 7. století př.n.l. se objevilo další písmo - démotické. Oproti hieratickému písmu odpovídalo toto písmo i určité vývojové fázi jazyka, která se užívala nejvíce v soukromé korespondenci, ale i v literárních a náboženských textech. Porovnání uvedených typů písem najdete zde.
Vývoj hieroglyfického písma
Pokud je řeč o hieroglyfech, musí se rozlišovat dvě jazykové vrstvy. První se nazývá klasická nebo střední egyptština a odpovídá jazyku používanému v literárních textech z období 12. dynastie. Druhou vrstvou je tzv. novoegyptština - jazyk soukromých dopisů, administrativních a soudních dokumentů, oficiálně používaný od vlády 18. dynastie, kdy jazykovou reformu zavedl Amenhotep IV. - Achnaton.
V období vlády Ptolemaiovců a následné Římské doby se hovoří o ptolemaiovské egyptštině. Vyznačuje se snahou o vytváření nových znaků a seskupování existujících znaků do nových kombinací, které ale byly někdy tak složité, že vyrytý text byl někdy nesrozumitelný. Protože se ale toto písmo používalo jen určitou skupinou kněží, bylo předem odsouzeno k rychlému zániku.
Hieratické a démotické písmo
Obě tato písma jsou kurzívním písmem, která se čtou většinou zprava doleva. Tento směr obvykle platil i pro hieroglyfy, které se ale podle použitého podkladu nebo autora zápisu mohlo zapisovat také zleva doprava nebo shora dolů, nikdy ale zdola nahoru. Hieroglyfické znaky byly vždy důsledně oddělovány, ale hieratické písmo mohlo znaky spojovat stejně jako to známe z dnešní latinky. Postupem času doznala pochopitelně grafická podoba tohoto písma určitých změn. Znaky démotického písma neměly mnoho společného ani s hieroglyfy ani s hieratickým písmem. Šlo o zvláštní jazyk a písmo v jednom.
Obětní formule
Zaměřme se nyní na používání písma v náboženských textech. Ponecháme stranou náboženské dokumenty zapisované na papyry a podíváme se na náboženské texty, které se našly například na obětních formulích, na textech rakví, podíváme se na Texty pyramid, na nápisy na stěnách hrobek, na výzdobu chrámů a pochopitelně také na Knihu mrtvých. Nyní se podrobně podíváme na obětní formule.
Obětní formule
Mnoho egyptských hieroglyfických nápisů obsahuje obětní formule vytvořené pro konkrétní situace. Velkou většinu předmětů uložených ve sbírkách muzeí představují texty související s posmrtným životem. Zádušní předměty potřebné k přesně definovaným rituálům musely splňovat určité předpoklady. Tvar a obsah těchto předmětů byl proto přesně stanoven. Na mnoho stěn chrámů a hrobek, stély, architektonické prvky a předměty z pohřební výbavy byly především zapisovány stále stejné snadno rozpoznatelné formule.
Obětní formule - jejich existence je doložena od období Staré říše - se za celé dějiny faraonské éry příliš nezměnily. To je dokladem jejich důležitosti. Formule byla adresována králi, neboť ten byl teoreticky jedinou lidskou bytostí, která směla zasvěcovat obětiny bohům, přestože v praxi tuto svou pravomoc přenášel na kněží. Lidé faraona žádali, aby obětiny zasvěcoval různým bohům - nejčastěji si přitom vybírali zádušní božstva jako boha mrtvých Usira a pána balzamování Anupa. Božstva pak měla obětinami zásobovat zesnulého.
Jména faraonů
Jak vlastně vzniklo slovo faraon? Byl to pouze titul, nebo mělo pro starověké Egypťany symboličtější význam? Dnes je toto slovo jedním ze symbolů Egypta, ale bylo tomu tak vždy?
Oproti představám mnoha lidí je slovo "faraon" relativně nové. Poprvé se objevilo v historickém literárním díle egyptského kněze Manetha, které sepsal na objednávku Ptolemaia II. Filadelfa. Toto dílo mělo ukázat na starobylost a vznešenost Egypta řeckým vládcům. V něm bylo užito slovo "farao" (faraw). Do té doby bylo používáno slovo "per aa" (Velká palác), kterým se původně označoval královský palác, jeho obyvatelé a jeho celková funkce - podobně jako dnes používáme slovo Hrad. Vztahuje se k prezidentovi, prezidentské funkci a k sídlu prezidenta. Samotný výraz "per aa" se jako panovnický titul začal používat až od Achnatonovy jazykové reformy.
Jméno - tajemství osobnosti
Jméno bylo nedílnou součástí královy osobnosti. Než se začal výraz "per aa" používat jako titul, nebyl panovník označován jako "faraon xxx", ale jako "Hor xxx". Titulování se řídilo protokolem, který se vyvíjel od Archaického období a tento protokol faraonovi nejčastěji definovalo kolegium jemu blízkých kněží.
Každý faraon měl pět různých jmen (tzv. královský protokol), která mu byla přidělena při intronizačních obřadech. Po jménech často následovaly lichotivé přídomky, které zdůrazňovali jeho kladné a obdivuhodné povahové rysy.
V titulatuře bylo na prvním místě Horovo jméno, protože panovník byl považován za důstojného nástupce tohoto boha a nejvyššího vládce Egypta. Tento titul přetrval až do Římské doby. Na druhém místě bylo v titulatuře jméno "Obou paní", které se vztahovalo k době, kdy byla země rozdělena do dvou království. Severní část ochraňovala kobří bohyně Vadžet, jižní pak Nechbet, která byla zobrazována jako supice. Třetím jménem bylo "Zlatý Hor", které připomínalo vítězství Hora nad jeho strýcem Sutechem. Na čtvrtém místě bylo trůnní jméno, kterému předcházel titul "Král Horního a Dolního Egypta", tedy "Ten, který patří k sítině a včele". Sítina symbolizovala jih, včela pak sever. Poslední bylo rodné jméno uvozené titulem "Syn Reův". Jednotlivé části titulatury bylo možné změnit. Dělo se tak pro zdůraznění velice významné události nebo vítězství, ale pět výše uvedených jmen se používalo současně.
Uveďme si pro ukázku titulatury dvou významných faraonů z období Nové říše - Thutmose III. a Ramesse II.
Thutmose III.
- Hor, "mocný býk vycházející v záři v Thébách"
- Obě paní, "trvalé je panování jako panování Rea na nebesích"
- Zlatý Hor, "mocné síly a posvátných korun"
- Král Horního a Dolního Egypta, "pán Obou zemí, pán rituálů, trvalá je podoba Rea"
- Syn Reův, "Thovt ho zrodil, dokonalých podob"
Ramesse II.
- Hor, "mocný býk, milovaný Maat"
- Obě paní, "ochránce Egypta, podmanitel cizích zemí"
- Zlatý Hor, "mocný lety, velký vítězstvími"
- Král Horního a Dolního Egypta, "Reova spravedlnost je mocná, vyvolený Reem"
- Syn Reův, "Re ho zrodil, milovaný Amonem"
Kartuše
Kartuše (viz. obrázek) byla původně oválná podoba hieroglyfické značky šen. Oba znaky dohromady vyjadřují myšlenku "vše obklopující ochrany". Pokud se zobrazovala detailně, měla podobu dvou provazů na konci svázaných. Bylo do ní vpisováno trůnní a rodné jméno panovníka.